(Úvod: Všichni, kdo píší o Karlových Varech, se snaží vypodobnit jejich krásu a starobylost. Vyhlídky, rozhledny i půvab lázeňských domů, jakož i celou scenérii noblesních kaváren a vináren. Já jsem zjistil, že o divokých hospodách a nálevnách alkoholu, nikdo nenapsal ani řádku. Proč? To byla a samozřejmě i stále bude součást města i když se o tom bude mlčet. Já nemlčím! )

Vzpomínky na Divoký Západ v Karlových Varech.

         Koncem padesátých a začátkem šedesátých let bylo ve Varech několik hospod, kde se scházelo zdejší podsvětí. Většinou si říkali karlovarští Chulí a scházeli se ve všech okrajových čtvrtích. Tam nebylo tak draho. To byla hospoda „Beseda“ v Doubí, „Dolní nádraží“ a „Černá Plzeń“ za „Staliňákem“ (dnes Milady Horákové) na kraji Tuhnic. Nad ní nahoře v kopečku  byla a snad stále je „Jízdárna, neboli Gáb“, podle toho, že se tam čepovalo pivo Gambrinus. Na boku Národního domu byla krčma zvaná „Kufr“, nad Skleněným palácem „Jizera“, na Čerťáku „Evropský dvůr“, Na Vyhlídce krčma a herna zvaná „Jaro“ a o kus dál opilecká nálevna jménem „Orion.“ Na rozcestí u Dvorů byla taky správná knajpa „U Koníčka“. Bylo jich mnohem víc, ale tahle alkoholická  doupata byla asi nejznámější. Skoro všude se čepovala karlovarská desítka a jedenáctka. (Cena 1.50 Kčs a 1.70 Kčs.) Zdejší pivovar byl vynikající a proto jej skoupil Plzeňský pivovar Prazdroj a zlikvidoval. Ve Varech se pivo začalo vařit už v roce 1879 a skončilo v roce 1999. Plzeňáci svou konkurenci napřed koupili a pak zničili. Vyrábělo se zde pivo 11% Karel, 12% Dukát, dále pak tmavé pivo Lord a Baltazar. V poslední fázi výroby desetistupňový Primus. Teď se snad Prazdroj pokouší pivovar prodat, ale celé zařízení je už rozprodáno a nenávratně zmizelo. (Doufám, že firma, co koupila pozemky, na místě slavného pivovaru nepostaví paneláky!)

        Nesmím zapomenout ani na nejslavnější noční „Moravskou vinárnu“ dole v Pasáži. Tam bývalo veselo každou noc a když se chlapům zachtělo rvačky, krásná Miluška za barem, která se sice uměla chovat s noblesou, ale rvačky nestrpěla, ihned sama zasáhla. Okamžitě vyběhla, dala každému jednu pěstí, nebo je nakopla do rozkroku a byl pokoj. Proč volat policii? Pak si dali po štamprdli a byl klid. Dodržoval se tam i tradiční rituál, o půlnoci se roznášela česnečka, která přišla každému návštěvníkovi určitě vhod.

        Mohl jsi v těchto krčmách potkat, jak špinavé opilce co se jim nechce dělat, tak lidské trosky, které přišly z komunistických kriminálů. Byly mezi nimi i ženy různého věku, jako byla třeba Karina, které se věk nedal určit ani přibližně. Byla známá tím, že neustále točila v ruce kabelkou a nikdy neměla daleko k okamžitým slovním výpadům. Jednou z večera vešla do dveří „Gábu“, točila si kabelkou a vypadala zachmuřeně. Mě to nedalo a přes celou hospodu jsem na ní zahalekal: „ Karino, jdeš mi zaplatit pivo?“ Obrátila se ke mně, přestala točit kabelkou a s pohrdáním v hlase mi odpověděla tak, že to slyšeli všichni: „ Pane Nykl, vy jste somrák!“

       My trampové, jsme přijížděli v neděli večer z bečevských hvozdů vlakem a tak než jsme se rozešli domů, navštívili jsme ještě své oblíbené hospůdky. Z Dolního nádraží bylo nejblíže do „Černé Plzně“ a nebo „Gábu.“ Bylo to naše divoké mládí a jako každé mládí bylo směsicí naivity a touhy po dobrodružství.

       Mezi drsnými karlovarskými bijci, byli i ti, co v hospodách nadávali na komunisty a čekali kdo se přidá, aby je mohli udat a tak získat od STB nějaké peníze na pivo. Byly to podivné existence zdejšího podsvětí, ale byli mezi mimi i tací, kteří vážně pomýšleli na útěk za hranice a také se jim to pak často zdařilo.  

       Začal bych u party Vřídelních jezdců. Ti napodobovali před tím kriminalizované pražské Vyšehradské jezdce, kteří byli všichni pochytáni a výpovědi z jejich procesu se objevily i v rádiu. Bylo to dáno jako odstrašující případ mladých zločinců. Vím, že Vřídelní jezdci se jen bohatě opíjeli,  pak se vytahovali jak utečou na Západ a sháněli zbraně. Měli prý mezi sebou udavače a tak je Tajná policie lehce pozavírala. Něco podobného byla parta zvaná Malá Paříž a po jejich rozprášení, jsem pak  přišli my – parta Psanců. Jako parta jsme měli ve znaku vytetovanou skautskou lilii, měli svou kroniku a chtěli jsme také utéci na Západ. Něco jako skauti a trampové dohromady, jen trochu divočejší. Napřed jsme se jen tak toulali v okolí Berounky a hledali spřízněné duše. Když jsme se vrátili, tak nás pozavírali. To bylo v létě r. 1961. Já tenkrát dostal podmínku a šel jsem sedět až za rok, kdy mi bylo 18 let. Na mě nic neměli a tak si počkali a dali mi s různými s smyšlenými „zločiny“ dohromady i s tou podmínkou 3 roky. Náš kamarád Texi, měl krutou vzpomínku na podivnou a krvavou „vzpouru“, které se v Libkovickém kriminále zúčastnil. Měl ránu v plících a prostřelenou ruku Nerad o tom po roce 1968 mluvil, jen u piva si zanadával a pak si sedl před boudu k ohni a začal potichu hrát na kytaru zakázanou písničku "Bratříčku zavírej vrátka," Snad asi to co prožil, ho pak donutilo v roce 1971 skočit pod autobus. I když je jeho smrt stále sporná a není zájem to pořádně vyšetřit!

      Pepík (Černý sup) s námi pak jezdil na vandr do Tatrovic a byl to můj soused z naší Bulharské ulice. (Pod bývalou Vindobonou, naproti Lázním V.)  Skončil ale hrozně. On měl rád palné zbraně a měl ve své sbírce mimo jiné zbraně i Parabelum a belgickou FN. S tou si jednou u něho hrál i kamarád Reďák a když to jeho neopatrností spustilo, málem si prostřelil nohu. Tady se ještě dlouho po válce  zbraně daly  sehnat, jeden můj spolužák – Harry Volf, měl doma dokonce i německý lehký kulomet z války. Protože se rád chlubil, jednou v létě si ho postavil v mansardě do okna a jen tak bez nábojů jeho hlavní mířil na kolemjdoucí. (Bydlel u Nemocnice a tak ho uviděli brzy). Lidé ihned  zavolali SNB, dům byl obklíčen a Harry byl zatčen. Dostal 3 roky za zakázané ozbrojování. 

      Pepa - Černý sup měl pořád nějaké problémy, sháněl výbušniny a pokoušel se sestavovat různé granáty. Na konci Tuhnic, u kolejí, byla za války umístěna německá protiletadlová děla. Pepa si vzal krumpáč a vykopával postupně nevybuchlou munici. Tu, již značně rezavou otevíral a z ní pak odebíral výbušnou náplň. Měl na ruce už jen několik prstů, ale to mu nevadilo. Když vypustili v SSSR do vesmíru družici zvanou Sputnik, sešli jsme se s Pepou a asi v pěti lidech jsme na bývalém Sokolském hřišti (na Sokoláku) odpálili svůj Karlovarský Sputnik. Byla to velká pumpička na kolo, naplněná výbušninou z německého granátu, opřená o kámen tak, aby mířila do nebe a byla pak odpálená zápalnou šňůrou. Nastala ohlušující rána a družice zmizela v šedivém oblaku nad námi. Za pár dní jsme se dozvěděli, že se náš Sputnik donesl až k Divadlu a tam u sochy Lenina vybuchl. Policajti (SNB) z toho měli tenkrát manévry. Ale byli jsme po Sovětském svazu první, kdo poslal do vesmíru svůj pozdrav,  dokonce z Karlových Varů.

      Bylo to kolem roku 1976 a Pepíka zase honili policajti. Už ani nevím proč ho honili, asi zase kvůli zbraním a dostali ho před hospodou v Merklíně. .Tam ho SNB obklíčila. Schoval se za popelnice u hospody a začal střílet. Poranil prý dva členy SNB a tak ho zastřelili. Podle jejich řečí to bylo proto, ze mu došly náboje. To vše jsem jen slyšel a tak nevím, co je na tom pravdy.

       Mnoho karlovarských krčem, o kterých jsem tu psal, už nejsou,  zmizely pod novými jmény (i napsanými azbukou) a nebo byly zbourány. Je to škoda, ale život jde dál. Děkuji vám starším, že jste si se mnou zavzpomínali. Vždyť trocha nostalgie přece neuškodí.                                        

               Váš  Frank Nykl. stopar.cs-info.cz.