|
Zimní Přechod Adršpachu
24.-26.februára 2012
Kamarádi Janovických skal |
|
|
Mám rád ten kraj. A tak se stalo, že jsem v pátek nastoupil do vlaku, jenž mě přes Dědov a Teplici nad Metují zavezl do Janovic. Jsem na místě. Už jen pár kilometrů a jsem na srubu vysoko v divočině, kde se pasou milionová stáda mustangů, a vítr hvízdá mezi skalami staré písně Kamarádů Janovických skal.
Před tím, než se pustím do oné divočiny, musím navštívit místní pohostinství, kam míří i ostatní kamarádi, kteří vystoupili z vlaku. Tam už jsou ostatní, kteří přijeli dřív. A další přijedou. V hospodě je veselo. Jak jinak. Někteří se neviděli od léta či podzimu. Radost ze shledání je nesmírná a upřímná. Všichni jsou šťastni a usmívajíce se zdraví. Ahóóój, zní ze všech stran. V hospodě je výborná kuchyně a tak se všichni posilňují na náročnou cestu.
I já jsem se posilnil a s několika kamarády jdeme nahoru. Zpočátku to jde v pohodě, ale již záhy cesta mizí pod sílou sněhu. Společně se brodíme sněhem, jdeme jeden za druhým. Začal foukat vítr a jeho meluzína jako by nás vítala jménem kamarádů z věčného vandru. A tak i já jsem zastavil a zůstal v lese s nimi chvilku o samotě. Ostatní se mi ztratili, ale cestu znám, a tak jsem za chvilku otevřel dveře a vešel. Dýchlo na mě příjemné teplo a cítil jsem na duši |
|
|
klid a mír. Ahoj kamarádi Uložil jsem se v dřevníku. Je tam jakási půdička a není tam vedro. Ve srubu bylo fajn a přišli další kamarádi. Potlachali jsme a šli spat. Ráno nás čeká náročný přechod skal v haldách sněhu.
Ještě než jsem odešel na lože, zazpíval jsem kamarádům moji novou píseň. Jmenuje se „Janovická zem“ a oslavuje tuto zemi, tato místa, která mám rád |
|
|
|
a která mi i s kamarády, co sem jezdí, přirostla k srdci. Složil jsem ji náhodou, dnes ráno když jsem vstával a jen tak jsem hrábl po kytaře u postele. Přehraboval jsem se strunami a těšil se, jak sem pojedu, a najednou jsem zjistil, že si broukám písničku. Tak jsem ji napsal a věnoval Kamarádům Janovických skal. Není na tom nic zvláštního, jen to, že je to moje první, a vlastně jsem ji ani složit nechtěl, ale složil. Ta píseň se mi prostě vylíhla z nadšení a emocí.
Dobře se nám spalo a ráno v 10:00 jsme vyrazili. Sešlo se nás kolem 80 kamarádů a kamarádek všech věkových kategorií, ze všech koutů republiky. Bořili jsme se do hlubokého sněhu, bavili se a smáli. To když někdo upadl a koupal se ve sněhu. Počasí nádherné a nálada výborná. Panorámata úchvatná. Vylezli jsme na Čápa a koukli na Supa a myslím, že v tom sněhu to byl dobrý výkon. Na Bižíku jsme se občerstvili a začali se trousit do janovické hospody. Tam bylo jakési kulturní posezení. Hrálo se a zpívalo. Bylo veselo. I na srubu bylo veselo. Nakonec jsme se postupně ukládali do svých spacích pytlů a příjemně usínali s pocitem, že jsme překonali nějakou překážku, a že jsme zase byli spolu.V neděli ráno jsme se postupně rozloučili a vydali se na zpáteční cestu. Nás několik jsme to vzali skalami do Teplice nad Metují. Prošli jsme kolem Sekyrky do Sibiře. Tam to bylo divoké. Hory sněhu a břečky. Sibiří teče potok a ten je zasypán sněhem. Ten saje vodu a pak je tam plno břečky. Blbě se z toho leze, když tam jeden spadne. Postupně jsme se vymáchali všichni a voda nám tekla z bot. Ale došli jsme do Teplice a ve vlaku |
| bylo teploučko.A tak končí jedno velké skalní dobrodružství. Ahoj, kamarádi, někdy, někde. |
|
|
|
