Dala by se o této výstavě napsat přímo kniha, tolik je co vyprávět o vernisáži v páteční večer a i o dnech dalších. A což teprve kdyby se člověk chtěl rozpovídat o trampingu havířovském vůbec! Havířov je mladé město, a zrození první trampské osady ZTRACENCI se datuje hnedle od roku 1964. Pak již to vypuklo, nové a nové osady vznikaly jedna za druhou, a havířovští občané stále častěji vídali party „divoce“oděných trampů, na nádražích a ve vlacích býval hojně slyšen zpěv toulavých songů. Napočítali jsme 54 havířovských osad, z toho přes 25 dlouho působících. Loňským rokem započala exploze padesátých výročí osad.

Zpět k výstavě, ta prokázala nesmírnou bohatost trampingu. Nasazení pardů prokázalo, že tramping stále žije. Sliboval jsem městu, že havířovský tramping má rozhodně co nabídnout. Nikdo nemůže říci, že tomu tak není. Až na podivínské jedince všichni trampové přispěli, nabídli to nejcennější, co uchovávají: vlajky bičované deštěm, vysoušené horoucím sluncem, zmítané větrem, odýmené táborovými ohni; prastaré osadní kroniky ve vetchých vazbách, ohmatané, s listy zežloutlými, načichlé stářím campů a chat; cancáky – ty osobní klenoty mnoha trampů, v nich se nachází vzpomínky dávno zašlých cest, vzpomínky na kamarády, mnoho podpisů ze všech možných akcí, vlakové jízdenky, pivní tácky, vstupenky všude, razítka a hospodské účty z atraktivních míst, a spousta naprosto originálních „vcanclých, vprásknutých, navěky zkažených“ zápisů kamarádů, a také spousta jejich kresbiček. Jeden „vcanclý“ přímo na výstavě: VANDR JE JAK DROGA, JEDNOU ZKUSÍŠ A PAK MUSÍŠ; shromáždily se pingle, ruksaky, teletiny, usárny z první světové, prastaré žracáky, žebradla, batly, půllitry, králičí vesty, hučky, vzácné pomalované kytary, náš starý dobrý celtový jehlan; spousta velmi vzácných fotografií, tiskovin, plakátů… Když se mi v hlavě zrodil nápad uspořádat výstavu, věděl jsem o bohatosti havířovského trampingu, ale sám jsem byl překvapený, jaká až ta bohatost je obrovská. Jakmile jsem všechny ty věci, rekvizity a vzácnosti začal doma shromažďovat, počal mi můj fous ještě více šedivět, a toužebně jsem očekával den, kdy celou tu horu konečně odvezu. Únava, šílená únava, a přesto že unaven, probouzel jsem se ve dvě, ve tři v noci, hlavou mi běžely nové a nové nápady, vstal jsem a udělal to, protože bych tak jak tak neusnul. Při instalaci už pracoval skvělý tým kamarádů, a před očima se rodila krása galerie. Personál v kině byl jako v Jiříkově vidění, když jsme nahoru do galerie vynášeli první džíp věcí, to ještě nevěděl, že přijedeme takhle pětkrát  Výstava je velmi fotogenická. Ukázala na krásu a bohatost trampingu. Znovu se ukázalo, kolik je mezi trampy umělců a šikovných lidí. Ukázalo se jejich srdce.

Návštěvník vejde a provází ho velká tematická okna: DOMOVENKY, CO VŠECHNO ROZPOUTALO BUM TRAMPINGU, LUČINA, IVANČENA, DŘEVO A STRUNY, POTLÁŠKY V KAMRLÍKU, POHLEDY A ZNÁMKY, O HUMOR NENÍ NA TRAMPU NOUZE, PÍSNIČKY, KŘESŤANSKÝ POTLACH, Z CANCÁKŮ, VLAKY, CESTA. Pak jsou veliké nástěnky: KAMARÁDI, POTLACHY, CHAJDY A CAMPY, TOULAVÍ MUZIKANTI A ZPĚVÁCI, ZVADLA A PF, SJEZDY DOBYTKÁŘŮ, ZLATOKOPOVÉ, TRAMPSKÝ HUMOR, TRAMPSKÉ OSADY, VLAJEČKY. Pro Cabalery bylo připraveno unikátní překvapení, byla nalezena fotografie jejich prní boudy z roku 1966, o které si již mysleli, že snad ani niky nebyla focena. Ve vitrínách pak jsou vidět umělecké skvosty, retro unikáty jako vlakové jízdenky, zápalky v dřevěných krabičkách, plaskurka RUM, starý občanský průkaz (knížečka), skládací toaletní papír, KPZ, staré mince i bankovky, odznaky, šerifské hvězdy a plno vzácných drobností. Měl jsem odvážný odhad, že na vernisáž výstavy přijde tak dvě stě lidí, přišlo jich přes tři sta. Personál kina Centrum z toho div nedostal osypky a operativně posílil hasičskou hlídku  Je pak vidět z fotografií, jak jsou všichni v údivu zkoprnělí, dojatí, šokovaní, radostní, všude na vás září úsměvy.

Kamarádi se potkávají po dlouhých letech, někteří už nemohoucí (měli rezervována křesílka), stále se někdo s někým vítá, atmosféra je nepopsatelná. Mnozí přijeli i z daleka. Při zahájení vernisáže jsem pozval dopředu všechny bývalé i současné havířovské šerify, a společně jsme zazpívali neuměle, bez vteřiny nacvičování Toma zlatokopa. Následovalo vystoupení skupin Tempo di vlak, Bída s nouzí, Cabalero. Naše kamarádky připravily náramné pohoštění v podobě buchet, moučníků, pomazánek, lístových tyčinek. V náramné atmosféře jsme pobyli na vernisáži do 22 hodin. Zkrátím to. Při loučení kdekdo zdůrazňoval, že rozhodně musí přijít znovu a řádně si výstavu projít a prohlédnout. Hned další dny mi trampské hlídky i telefonáty hlásily, že pardi na výstavě chodí a tráví tam tři i čtyři hodiny. Také to mám v plánu. Výstava trampingu už nyní je nejvíc navštěvovanou galerií ve městě, je na ní nejvíce přispěvovatelů, je nejpočetnější co do počtů artefaktů. Je pravdou, že sebechvála smrdí, ale o tento článek mě požádal Tony, a já jsem nějak nenalezl negativa. Kamarádi, tramping stále žije. Johnki

Historie havířovského trampingu. Od roku 1964 se zrodilo v Havířově 54 trampských osad. Výstava ukázala nesmírnou bohatost trampingu. Nasazení pardů prokázalo, že tramping stále žije. Sliboval jsem městu, že havířovský tramping má rozhodně co nabídnout. Nikdo nemůže říci, že tomu tak není. Až na podivínské jedince všichni přispěli, nabídli to nejcennější, co uchovávají, a posléze přišli s ostatními žasnout. Na vernisáži kol tři sta návštěvníků. Pobyli jsme do 22 hodin.                                                                 Přijďte. Fotili Pacal, Balalajka, Johnki.