Ahoj -

první muzejní POTLACH U KINSKÝCH u příležitosti výstavy Nové pověsti české Setkání dárců a příznivců Trampského muzea

Kamaráde, kamarádko, náš příznivče nebo pouze zvědavý skeptiku,
naše akce, nazvaná Potlach u Kinských, má být sice poněkud neobvyklá, avšak v každém případě pohodová, úsměvná až občas žertovná. Některé z vás se vrátí do dob mládí, kdy začínali trampovat, jiné třeba přesvědčíme, že jdeme po správné stezce.

NAŠE MUZEUM - občanské sdružení

Je pátek a já zase sedím ve vlaku. Vydal jsem se na Muzejní potlach a pak, když se zadaří, vyrazím směrem na Brdy. Projíždím tichou, zasněženou krajinou. Venku se líně valí spící Orlice a kraj kolem na mě dýchá zimní nostalgií. Za chvilku si to vlak šine kolem Labe a já vzpomínám, že to není tak dávno co jsme s Lišejníkem stanuli u jeho pramenů. No a nebude to trvat dlouho a stanu v Praze u břehů Vltavy, řeky řek ve městě měst.
A proč jsem právě v Praze? To je velmi jednoduché. Naše Trampské muzeum má dnes potlach v Kinského letohrádku v Kinského parku. Je to nestandardní, ale jsem v očekávání. (Že?, Oskare.) V 14:30 mám rande s Ivanem Mackerlem – dobrodruhem, záhadologem a spisovatelem. V honbě za poznáním již procestoval celý svět. Přijíždím do Práglu. Uvidím, co stihnu. Děj se vůle Pajdova. A tak jsme se setkali a dobře si poklábosili o životě a

zážitcích z cest. Takový dobrodruh to v divočině nemá vůbec jednoduché a každou chvíli jde doslova o život. A to nepřeháním. Rande skončilo a já se vydal do Letohrádku Kinského. Když jsem na Malostranské vylezl z metra, vytáhl kompas a začal se orientovat, nikdo z kolemjdoucích nechápal.Asi si říkali, že to je nějaký samorost. Nicméně jsem si určil směr a vyrazil. Pro jistotu jsem se zeptal. Slyšel jsem hodně jazyků, ale česky jsem se domluvil až asi na podesáté. Hodná paní mi česky řekla, že jdu správně. Rusky nikdo nemluvil. Rusky rozumějí jen bernardýni v Beskydech. Ha. Jakmile jsem byl v zahradách, byl jsem mezi svými. Kamarádi trampové se scházeli na oneň netradiční Muzejní

potlach v Národopisném muzeu. Prcek, Paddy, Zuzana a ostatní kamarádi to měli připravené a zorganizované skvěle. Několik trampských kapel, hojnost dobrého jídla a pití a promítal se sestřih filmu Krvavý potlach. No a mezi tím vším tu ještě byla výstava Historie trampinku.Film Krvavý potlach pojednává o dnes již historickém potlachu T.O. Vlčice v Jetřichovicích, který se konal 6. – 7. července 1963. Tenkrát byli zúčastnění trampové a trampky zmasakrováni SNB a MILICIONÁŘI. Tloukli je pažbami a obušky, použili služební psy a měli ostře nabité samopaly a kulomety.

Bůhví co stačilo a bylo by tam na třista mrtvol.Kultůry bylo tedy dost a do toho se tlachalo,jako se sluší na správném potlachu. Ráno jsem vyrazil směrem na Brdy. Nasedl jsem na vlak do Dobřichovic, kam jsem dorazil kolem 10:30. Vytáhl jsem svůj starobylý kompas a určil směr. Žádné značky – směr přímý, pochodem vchod. A tak jsem šel, sněhu bylo dosti, když tu najednou přede mnou stojí divočák. Já koukám na něj, on na mě a vůbec nevypadal nasraně. Nevím jak dlouho by jsme tam tak stáli, kdyby se neobjevili sběrači jmelí. A bylo po setkání. Nevadí. Jdu dál do kopce, jen trochu bokem,abych se vyhnul oněm sběračům.Brodím se sněhem po kolena.Všude je plno zvěře

a já jsem šťasten, že tu mohu být. Zdolávám několik roklí a po asi třech hodinách a 300 metrech převýšení dosahuji vrcholu. Nádherná zimní příroda, nádherná panoramata a objevil jsem několik kempů. Schválně neudávám názvy ani směry, aby tato vzácná místa nenašli nepovolaní lidé – ničitelé všeho – na které je třeba si v dnešní době dávat dobrý pozor. Doba je zlá. Po celodenním pochodu tím správným směrem (azimut), jsem dorazil do vytčeného cíle kdesi v lese, kde jsem měl domluvenou schůzku s kamarádem Krtkem. Cestou jsem ještě potkal kamarády z T.O.

Pozvolná smrt a ti mi řekli, že u Zrzavého paviána je předvánoční slezina a že se mám stavit. Zedvě hodinky jsme poseděli s Krtkem v jeho srubu a já se vydal na onu slezinu. V sále už bylo plno kamarádů a další přicházeli. Všichni se znali. Já jsem znal jen několik, ale to nevadí. Ostatní jsem poznal velmi rád. Panovala výborná nálada. Spousta dobré muziky a písniček a kamarádi z T.O. Andělka si zase na rok zvolili šerifa, jako každý rok. Kolem půlnoci jsem si šel do lesa ustlat. Nadělal jsem chvojí a protože padal sníh s deštěm, roztáhl jsem i plachtu. A dobře se mi spalo a kousek dál si ustlali ostatní kamarádi a tak jsem se nebál strašidel. Ha. Probudil jsem se v 9:00, posnídal, sbalil pingl a vyrazil do Řevnic na vlak. Tento víkend se opravdu vydařil a díky Pajdovi za něj. Ahoj Kubrt

foto a článok poslal Kubrt Smorost

Windows Internet Explorer

Optimalizácia pre rozlíšenie 1280 x 1024